Klimatické mýty: co o nich říká vědec z Klimatomluvy

Vědec z VŠCHT Daniel Kortus vysvětluje, proč skepse k CO2 a Slunci nestačí – a jak se stejnou poctivostí zacházet i s AI a greenwashingem ve firmách.

Klimatické mýty se šíří českým internetem rychleji než jakákoli oprava. Stačí jedno virální video s grafem bez zdroje a najednou polovina komentářů tvrdí, že za oteplování může Slunce, ne lidé. Doktor Daniel Kortus, chemik s doktorátem z VŠCHT, si dal za úkol tyhle mýty rozplétat – a jeho profil Klimatomluva dnes sleduje přes sto tisíc lidí.

V podcastu Deep Talks Petra Ludwiga Kortus probírá otázky, které si klade skoro každý majitel firmy i běžný Čech: Mění se klima jako vždycky, nebo je současná situace opravdu jiná? Co za tím vlastně je – CO2, Slunce, nebo přirozené střídání dob ledových? A proč je koncept osobní uhlíkové stopy vlastně geniální marketingový tah ropných společností?

Pro podnikatele a manažery, kteří dnes musí do výročních zpráv psát o udržitelnosti a řešit ESG požadavky bank i investorů, nejsou tahle témata jen akademická hra. Rozhodují o reputaci, o marketingové strategii i o tom, kam nasměrovat další investice.

Proč jsou klimatické mýty tak lákavé

Mýtus se šíří snáz než složité vysvětlení – to platí u klimatu úplně stejně jako u ekonomiky. Jednoduchá věta „vždyť se klima měnilo vždycky” zní uklidňujícím způsobem a nevyžaduje žádnou další akci. Právě proto ji sdílejí tisíce lidí, aniž by se ptaly, jestli srovnání současné rychlosti oteplování s dávnými cykly vůbec dává smysl.

Kdo mluví z obrazovky a proč mu lidé věří

Na sociálních sítích totiž často nezískávají popularitu ti, kdo mají nejlepší data, ale ti, kdo mluví nejsebevědoměji. Právě mýty a nepřesnosti šířené komentátory, jako jsou Turek nebo Macinka, patří mezi hlavní cíle, které Klimatomluva rozebírá bod po bodu. Pro firmu je to důležitá lekce i mimo klimatické téma: sebevědomý tón na internetu není totéž co ověřený zdroj, a spoléhat se na něj při rozhodování je riziko.

Osobní uhlíková stopa jako marketingový trik

Jedna z nejzajímavějších myšlenek, které Kortus v rozhovoru otevírá, je otázka, komu vlastně prospívá, když se odpovědnost za emise přesune na jednotlivce. Pojem osobní uhlíkové stopy zpopularizovaly ropné společnosti – a udělaly tím z klimatické krize především věc osobní viny každého z nás, místo aby řešily emise na úrovni celých odvětví.

Pro firmy je to varování jiného druhu: greenwashing funguje na stejném principu. Když firma vydá hezkou kampaň o tom, že zákazník má třídit odpad, ale sama neřeší vlastní dodavatelský řetězec, dělá přesně tentýž trik, jaký Kortus popisuje u ropného průmyslu. Než firma spustí podobnou kampaň, vyplatí se nejdřív ověřit, jestli za velkými slovy stojí i reálné číslo – podobně jako firma, která si elektromobil nejdřív provozně vyzkouší, než ho zařadí do celého vozového parku.

Sebevědomý tón na internetu není totéž co ověřený zdroj – a spoléhat se na něj při firemním rozhodování je riziko.

Slunce, CO2 a doby ledové – co se dá měřit a co ne

Klima se měnilo dávno předtím, než existoval průmysl, a to je fakt, který Kortus nepopírá. Sluneční aktivita i přirozené cykly dob ledových jsou skutečné jevy s měřitelným vlivem. Otázka, kterou si klade, zní jinak: odpovídá rychlost a rozsah dnešního oteplování tomu, co bychom čekali od přirozených cyklů samotných, nebo se do hry přidal faktor, který tu dřív nebyl?

Právě tady vzniká nejvíc zmatku – lidé slyší, že Slunce a doby ledové na klima vliv mají, a z toho si odvodí, že tedy nemusí mít vliv nic jiného. To je logická zkratka, ne důkaz. Rozplétat podobné mýty proto znamená hlavně učit lidi rozeznávat rozdíl mezi „má to vliv” a „to jediné vysvětluje, co vidíme”.

Zachrání nás umělá inteligence, nebo problém prohlubuje?

Poslední velké téma rozhovoru je paradox, který řeší i spousta technologických firem: umělá inteligence může klimatickou krizi zmírnit tím, že pomůže vyvinout lepší materiály, efektivnější baterie nebo přesnější klimatické modely. Zároveň ale datacentra, která AI pohánějí, spotřebovávají obrovské množství elektřiny a vody – takže může situaci stejně tak zhoršovat.

Firmy, které dnes nasazují AI nástroje do provozu, řeší podobné dilema v malém: nasadit nový nástroj proto, že to slibuje úsporu, nebo si nejdřív spočítat skutečný dopad? Stejnou otázku si klademe i v článku o tom, kolik AI nástroje doopravdy stojí, i v textu o tom, kdy se má firma spolehnout na vlastní úsudek místo automatizace. Odpověď je stejná jako u klimatu: bez měření se hodnota ani škoda pořádně nepozná.

Nasadit nový nástroj proto, že to slibuje úsporu, nebo si nejdřív spočítat skutečný dopad? Bez měření se hodnota ani škoda pořádně nepozná.

Co si z toho může odnést vaše firma

Klimatické mýty totiž nezmizí jen tím, že o nich lidé přestanou mluvit na internetu – zmizí až tehdy, když jim firmy i jednotlivci přestanou věřit víc než datům. Doktor Kortus pomáhá lidem rozplétat podobné mýty už několik let, a jeho přístup se dá použít i mimo vědu o klimatu: nevěřit tvrzení jen proto, že zní sebevědomě, a ptát se, kdo má z daného narativu prospěch – ať jde o ropnou firmu, nebo o vlastní marketingové oddělení.

A než firma slíbí zákazníkům nebo investorům konkrétní přínos, ať jde o udržitelnost, nebo o novou technologii, vyplatí se ověřit, jestli za slibem stojí reálně měřitelný přínos projektu, a ne jen dobře znějící příběh. Poctivost k datům, kterou Kortus předvádí na klimatu, je přesně ten návyk, který se vyplatí přenést i do vlastního byznysu.

▶

Zdroje

• Deep Talks 221: Daniel Kortus, PhD. – Hlavní mýty o klimatu — Rozhovor Petra Ludwiga (Konec prokrastinace) s Danielem Kortusem, zakladatelem projektu Klimatomluva